Smysl výuky PP

Výuku první pomoci považujeme obecně za za smysluplnou. Mnoho z lektorů se jí věnuje ve svém volném čase a zdarma, bez pochybností a úvah o smyslu. Následující článek obhajuje tři základní složky smysluplné výuky první pomoci:

• tvorba osobního postoje
• bezchybný nácvik dovedností
• preventivní přístup

Výuka první pomoci musí směřovat k samostatnému provedení život zachraňujících úkonů. Samotné zvýšení znalostí tento smysl výuky nezajišťuje. Přetížení neutříděnými znalostmi může naopak podkopat sebejistotu. Smyslem výuky není naučit co nejvíc, ale pochopit proč musím dělat právě to potřebné. Pochopení ale také nemusí nenastartovat činnost.

Zásadní je postoj "Jsem ochoten pomoci". Ochota pomáhat je ovlivněna především dlouhodobou výchovou. Lze ji předpokládat u většiny lidí a ve výuce s ní často pracujeme jako s již splněnou vstupní podmínkou. Naprostá většina lidí však není ochotna poskytovat první pomoc každému a za všech okolností.

Vždy jsme ochotni pomáhat blízkému člověku, téměř vždy dítěti. U neznámého dospělého je míra ochoty různá. Bližní, který páchne, je výrazně odlišně oblečen, nemluví naším jazykem, má jinou barvu pleti, snadno přestane být naším bližním. Ochota kolísá rovněž vlivem okolností situace. Čím větší skupina lidí a anonymnější prostředí, tím méně jsme ochotni pomáhat. Osobní a profesionální role v situaci zvyšuje ochotu zasáhnout. Jsme-li ve vedení skupiny nebo dokonce v zodpovědné roli, zvyšuje se naše ochota k pomoci. Současně ovšem stoupá i stress z možného selhání.

Naši studenti jsou již před vzděláváním opravdu ochotni někdy a někomu pomáhat. Výsledným postojem absolventa první pomoci však musí být "Jsem ochoten pomoci téměř vždy". Čím více se student ztotožní s rolí zachraňujícího a zvýší se jeho sebedůvěra, tím více jsme schopni se k tomuto cíli přiblížit.

Sebedůvěru lze získat opakovaným prožitím situací a tréninkem dovedností. Zážitek stressující situace, ve které jsem zachoval jakžtakž klid a byl schopen bezchybně zasáhnout - to je ideální výsledek kvalitního kurzu.

Trochu rozsáhlý popis cílového postoje je tedy "JSEM OCHOTEN POMOCI TÉMĚŘ VŽDY, PROTOŽE SI VĚŘÍM, ŽE TO PROVEDU SPRÁVNĚ".

Podkladem víry mohou být také jen iluze. Teta Kateřina pomůže každému zabalením do deky (Saturnin, humoristický román Zdeňka Jirotky, 1942). V naprosté většině případů to neuškodí, občas to pomůže, proč to tedy neudělat hned. Bohužel i mimo romány se vyskytují ochotní zachránci, kteří posazují omdlelé, bezvědomým podkládají hlavu a výsledné mrtvé přetáčejí do stabilizované polohy. Tito lidé jsou oběťmi mylných představ o první pomoci a často je rozšiřují dál.

Při výuce dovedností je potřeba praktická znalost situací s ohrožením života, schopnost vhledu do situace studenta (nedoporučujeme výuku srdeční masáže předškolákům a podřezávání krku nezdravotníkům) a především bezchybná vlastní znalost prováděných technik. Tyto podmínky se nesplňují snadno, řešením je neustálý kontakt s živou urgentní medicínou.

Podmínkou smysluplné výuky první pomoci je BEZCHYBNÝ NÁCVIK ŽIVOT ZACHRAŇUJÍCÍCH ÚKONŮ. Schopnost reagovat na nález člověka ležícího v bezvědomí je spolu se zástavou masivního krvácení hlavní dovedností, kterou by měl účastník kurzu PP získat.

PREVENCE

MUDr.Robert Pleskot

---

Budeme-li upřímní, laická první pomoc má při většině náhle vzniklých onemocnění a úrazů spíše společenskou, psychologicky podpůrnou úlohu. Jsou nicméně stavy, kdy může první pomoc reálně zachránit život (MUDr.Ondřej Franěk [1])

Postoj – trvalejší stav pohotovosti k realizaci určitého chování, vyplývající obvykle z citového vztahu člověka k prvkům a aspektům sociálního prostředí a situace.[2]