Druhy zážitkových technik

Tato stránka se snaží popsat druhy zážitkových technik používaných při výuce první pomoci a vnést jasno do jejich terminologie, která někdy nemá pevně daný obsah.

Důvody proč je třeba terminologii ujasnit:

1. komunikace s dalšími organizacemi
2. koncepční vzdělávání (nechceme mást souslovími malá simulace ... větší simulace)
3. dramaturgie (je vhodné postupně měnit formy, většinou postupujeme od menšího emočního zatížení k většímu)

Nácvik

Nácvik je základem každého kursu první pomoci. Optimální poměr lektorů ke studentům je 1 ku 2. Pokud klesá poměr na více než 6 účastníků na lektora, je nácvik nedostatečně řízený a mohou vznikat chybné návyky.

Všichni lektoři sledují a opravují prováděnou činnost. Je možné odpovídat na cílené dotazy. Pozor, nenechte se strhnout k diskusi, účastníci vždy jeví tendenci povídat si pusou a nehýbat rukama. Obecné a šiřeji zaměřené dotazy odpovíme na závěr.

V dramaturgii kurzu zařazujeme nácvik jako samostatné bloky - nacvičují všichni účastníci. Každý musí mít prostor pro , upřesňující dotaz a případné opakování. Sdělte cíl nácviku předem a dodržujte ho. Cíl je "naučit se přetočení do zotavovací polohy", nikoliv "zkusit si přetočit člověka".

Nácvik lze použít i jako ilustraci výkladu – hned si to zkuste, zkuste si to na sobě/sousedovi. Slouží jako osvěžení výkladu, podporuje diskusi. Kvalita dovednosti je mnohem nižší než u samostatného bloku. Lze použít u méně důležitých dovedností (měření tepu na zápěstí) nebo u dovedností, ke kterým se opakovaně vrátíme.

Nácvik bourá bariéru mezi pasivně přijímanou informací a emočně prožívanou činností. Základním rozdílem mezi nácvikem a simulací je předem neznámá situace. Pokud student není vystavován stresu z neočekávaného, jedná se o nácvik. Přesto je nácvik zážitkovou technikou a může znamenat pro některé studenty vysokou míru stresu (resuscitace modelu dítěte u matky, které zemřelo dítě před několika měsíci). Odmítnutí nácviku s odůvodněním "já tomu rozumím, nemusím to zkoušet" může být vyjádřením obdobného stresu i u člověka bez osobního traumatu. Je vhodné studenty přesvědčovat o nutnosti nácviku. Při přímém odmítnutí pátrejte po příčině. Podaří-li se studenta namotivovat k nácviku, neuvědomělé obavy většinou zmizí. "Vždyť je to docela lehké!"

Příklad zásadních nácviků, opakovaných vícekrát během kurzu:

• Kontrola dechu při udržovaném záklonu
• Komplex postupu u bezvědomého až po zahájení resuscitace - dril (oslovení, bolestivý podnět, záklon, kontrola dechu, volání 155, masáž hrudníku)

Příklad nácviků dovedností k jednotlivým tématům:

• Bolestivý podnět u kontroly vědomí
• Rytmus srdeční masáže
• Plynulé střídání masáže s dýcháním
• Otáčení pacienta s možným poraněním páteře
• Vyšetření končetin (stabilní a nestabilní poranění)

Demonstrace

Situace popsaná slovy, nebo s minimálním vybavením. Většinou je předvedena lektorem. Řeší jeden ze skupiny, ostatní pozorují. Má mnohem menší výukový potenciál než simulace, ale oživuje a člení výklad. Demonstrace použitá mimo téma jako náhlé překvapení výborně podtrhuje klíčová témata. Stres „tohle znám, ale vlastně neumím“ motivuje k dalšímu nácviku dovedností.

Specifickou formou demonstrace je náhle odstartovaná scéna, kdy jeden z instruktorů vstupuje do děje simulací. Příklad: Probodnutý krvácející s dýkou v zádech, Pád lektorů.

Simulace

Hraná situace, více či méně realistická. Účastní se všichni účastníci, v rolích zachránce či figuranta. Záchranář má minimální nebo žádnou představu s čím se v simulaci setká. Je vržen do situace se znalostí okolností (lokalita, dostupnost první pomoci, vlastní vybavení, počasí, …), setkává se s figurantem hrajícím příznaky. Úkolem záchranáře je situaci dovést k řešení (prvotní ošetření, formulace plánu nebo příjezd 155).

V samostatné kapitole popisujeme uvedení první simulace na kurzu a uvádíme pravidla simulací.

Vzhledem k tomu, že simulace znamená i předstírání nemoci z jiných důvodů než výukových, je vhodné zamyslit se nad užíváním pojmu simulace, simulant. Ve ZDrSEMu používáme tradičně výraz simulace, v jiných výukových organizacích se používají výrazy jako modelové situace, scénáře, muláže (z francouzského moulage = odlitek, používáno ve významu umělého napodobení zranění, která byla dříve odlévána z vosku). Rozhodně je vhodnější používat výraz figurant. Přes známou pravdu "Das ganze tschechische Volk ist einen Simulantenbande" (Jaroslav Hašek, Dobrý voják Švejk), může výraz simulant některé naše spolupracovníky vyvádět z míry.

Simulace se uvádí jako samostatný blok. Vzhledem k prvku nejistoty, který je základním přínosem simulačních technik, většinou není obsah předem znám. Simulace může sloužit i jako navazující ilustrace výkladu (chybí prvek překvapení, ale zvyšuje se vtisknutí tématu). Třetí možností je použít simulaci jako úvod do tématu (účastníci se setkají s několika obrazy příznaků mrtvice a v následném výkladu se o mrtvici mluví). Tento způsob motivuje účastníky k získávání znalostí, současně je může frustrovat. Není vhodné jej používat opakovaně a často.

Je nutné vyhradit simulaci dostatečný časový prostor. Příprava figurantů (instrukce a líčení) se musí odehrávat v klidu, zabere od 20 minut do hodiny při velké simulaci. Instrukce si připravte písemně. Dobu samotné akce určíte poměrně přesně.

Základní charakteristikou simulace je poměr zachránce/figurant (například 2:3 - dva účastníci zachraňují 3 zraněné). Nejvýtěžnější jsou simulace s 1-2 zachránci.

Není účelné inscenovat od začátku kursu všechny simulace s vysokou realističností. Kromě vysokých nároků na organizaci a vybavení to snižuje efekt při dalších simulacích. Postupné zvyšování náročnosti a faktory ovlivňující psychickou náročnost simulací jsou popsány dále.

Zpracování zážitku (rewiev, sharing) je časově nejnáročnější, vzniká diskuse, požadavky na probrání dalších témat. Je nutné si udržet strukturu, mít ve scénáři prostor. Tento čas je zásadním přínosem zážitkové výchovy. Bez zpracování nelze očekávat vtisknutí informací a motivaci k dalšímu učení. Více v kapitole Zpracování a rozbor zážitku

Simulace může být velmi emočně náročná pro jednotlivé účastníky. Je třeba znát rizika zážitku a být schopen základní krizové intervence.

Tvorba, uvedení a rozbor simulace jsou přehledně popsány dále.

Specifické simulace

Mikrosimulace

Jedná se o základní výukový nástroj ihned po nácviku. Jednoduchá, krátká, snadno rozebratelná.

Specifické rysy mikrosimulace (nemusí být splněny všechny): jednoduše definovaný cíl, pouze jeden cíl, většinou jen 1 zachránce na 1 figuranta, simuluje účastník, minimální příprava a maskování, princip reálného prostředí a okolností, rozbor je zaměřen na jednu dovednost

Kolotoč

Kolotoč obsahuje 4-6 malých simulací, řešených postupně za sebou; řešení může být i pouze slovní. Účastníci procházejí dokola přes jednotlivé „zastávky“ kolotoče. Kolotoč zaměstnává celou skupinu najednou, takže na každé zastávce zasahují 3-4 účastníci najednou.

Základní podmínkou je dobrá organizace:

• prostorová (mapka na flipu, přehledný terén, každý z lektorů ví kam má skupinka jít z jeho stanoviště, většinou pohyb po směru hodinových ručiček)
• časová (každý z figurantů si hlídá čas sám a vedoucí simulace "točí kolotoč" - například signálem píšťalky)

Každý z figurantů může podat hned na místě zpětnou vazbu. To je ideální v případě simulujících lektorů. Zasahující chce hned vědět, jestli jeho zásah byl správně nebo ne. Když mu to neřekneme hned, jeho zájem a zvědavost opadne a tudíž i si méně zapamatuje správný postup. Podle charakteru zastávky (jednoduchá situace typu mdloby nebo dopravní nehoda) je nutná doba 10-20 minut.

Pokud simulují účastníci, nepodáváme zpětnou vazbu na místě, protože schopnost sdělit zpětnou vazbu nemusí být optimální a dochází k prostojům. Diskuse nad zpětnou vazbou je také přínosná pro celou skupinu. Pokud je figurant schopen, pomůže si zapisováním důležitých bodů ihned po skončení práce skupiny. Vyhodnocení (review) je pak na závěr celého kolotoče. Lze počítat 3-5 minut na jednu zastávku, tj. asi 40 minut + rozbor minimálně hodina.

Vteřiny pravdy

Jeden lektor postupně simuluje pro všechny účastníky. Účastník je v situaci sám. Vysoce kvalitní zpětná vazba. Časově i lidsky náročné pro figuranta, silný zážitek pro účastníky. Je nutné poskytnout zpětnou vazbu ihned, ale často zůstávají nedopovězené otázky, které řešíme při závěrečném shrnutí pro celou skupinu. Na jednoho účastníka je nutné počítat minimálně 6-10 min. Vzhledem k délce trvání je nutný paralelní program pro ostatní.

Modifikací je "procházka". Účastník projde trasu se zastávkami. Jeden lektor probírá volná témata (respektive si určí jedno z témat, které probere určitě a další mu vrhnou posluchači) a postupně vysílá účastníky po jednom nebo ve dvojicích na cestu po mikrosimulačních zastávkách. Jako figurantů používáme lektorů nebo externistů. Opakovaně vykládat téma účastníkům, kteří odcházejí a přicházejí, je obtížné, ale kvalita figurantů – tím pádem i simulací je vysoká. Použito pro krátký firemní kurz, kde byl dostatek figurantů a současně minimální ochota účastníků simulovat.

Historka z praxe (kazuistika)

Je kořením výuky zdravotnického profesionála. Vždy zaručuje zájem a oživení posluchačů. Jako každým kořením se jí dá celé jídlo zkazit – přestane sloužit jako výuka. Přepepřená přednáška nemusí v účastnících zanechat vůbec žádné prakticky použitelné informace. Popis a výklad konkrétních případů má v medicíně poměrně nízkou průkaznost.

Historka je kořením, nikoliv potravinou. Hlavní krmení je náš výklad. Historka musí být k tématu a mít jasný výstup na závěr. Pravdivá historka nemusí být typická pro danou problematiku. Každý si zapamatuje výjimečnou událost, ale pro ilustraci výuky je nejlepší zcela standardní průběh. Zajímavá anekdota ze života může zanechat zcela opačný výsledek, než jsme chtěli dosáhnout ("můj kamarád boural a nepřipoutanej vyletěl z auta, který shořelo..."). Vlastní historky a historky z druhé ruky prodiskutujte s odborníkem.

Vždy je nutno dbát na ochranu osobnosti a etiku. Černý humor účastníci oceňují, příbuzný, přítel oběti nebo účastník podobného děje může být bolestně zasažen.

Výraz "veselé historky" je nejčernějším humorem u velké většiny historek. Skutečně veselá je jen málokterá. Používáte-li tohoto výrazu, projevujte citlivý vhled do popisované situace.

Účastnické historky je vhodné znát předem a použít je cíleně. Pokud začne účastník vykládat historku, je velmi pravděpodobné, že její vyznění bude kolidovat s Vašimi doporučeními. Je vždy potřeba historku zhodnotit a dovysvětlit.

Multimedia (foto, audio, video) jsou ještě účinnější a ještě rizikovější než historky. Ochrana osobnosti je zásadní podmínkou. Používání originálních nahrávek z dispečinku je riskantní a často za hranicí etiky. Doporučujeme použít herci připravené nahrávky http://www.ppomoc.cz/nahravky-155/

Je zásadní vědět zdroj historky - nešířit „městské legendy“. U historek z druhé ruky je vysoká pravděpodobnost zkreslení a vytváření mýtů.

"Jak ta pani volala na záchranku a voni jí po telefonu řekli, že to nic neni, a že si má najít na internetu číslo na toxikologii v Praze…" Ve skutečnosti dítě snědlo tabletu do myčky, nic ho netrápilo a matka volala na ZZS, zda je nějaký problém. Dispečerka jí dala na výběr zda přijede záchranka anebo si chce zavolat na TIS – číslo jí samozřejmě sdělila. Uváděná bulvární verze vznikla již po prvním převyprávění druhou osobou.

MUDr.Robert Pleskot