Smysl výuky PP

Z Metodika
Přejít na: navigace, hledání

Výuku první pomoci považujeme obecně za smysluplnou. Mnoho z lektorů se jí věnuje ve svém volném čase a zdarma, bez pochybností a úvah. Výuka každého lektora je zaměřena jiným směrem a její obecné cíle často nejsou jasné. Nadšení lektorů a zájem studentů někdy může vést jen k hromadění nepoužitelných znalostí. Následující text obhajuje tři základní složky smysluplné výuky první pomoci:

  • tvorba osobního postoje
  • bezchybný nácvik dovedností
  • preventivní přístup

Osobní postoj

Výuka první pomoci musí směřovat k samostatnému provedení život zachraňujících úkonů. Zvýšení znalostí tento smysl výuky nezajišťuje. Přetížení neutříděnými znalostmi může naopak podkopat sebejistotu. Smyslem výuky není co nejvíc naučit, ale pochopit, proč musím dělat právě to potřebné. Pochopení samotné ale také nemusí nastartovat činnost.

Zásadní je postoj „Jsem ochoten pomoci". Ochota pomáhat je ovlivněna především dlouhodobou výchovou. Lze ji předpokládat u většiny lidí a ve výuce s ní často pracujeme jako s již splněnou vstupní podmínkou. Naprostá většina lidí však není ochotna poskytovat první pomoc každému a za všech okolností.

Vždy jsme ochotni pomáhat blízkému člověku, téměř vždy dítěti. U neznámého dospělého je míra ochoty různá. Bližní, který páchne, je výrazně odlišně oblečen, nemluví naším jazykem, má jinou barvu pleti, snadno přestane být naším bližním. Ochota kolísá rovněž vlivem okolností situace. Čím větší skupina lidí a anonymnější prostředí, tím méně jsme ochotni pomáhat. Osobní a profesionální role v situaci zvyšuje ochotu zasáhnout. Jsme-li ve vedení skupiny nebo dokonce v zodpovědné roli, zvyšuje se naše ochota k pomoci. Současně ovšem stoupá i stres z možného selhání.

Naši studenti jsou již před vzděláváním opravdu ochotni někdy a někomu pomáhat. Výsledným postojem absolventa výuky (nebo kurzu) první pomoci však musí být „Jsem ochoten pomoci téměř vždy". Čím více se student ztotožní s rolí zachraňujícího a zvýší se jeho sebedůvěra, tím více jsme schopni se k tomuto cíli přiblížit.

Sebedůvěru lze získat opakovaným prožitím situací a tréninkem dovedností. Zážitek stresující situace, ve které jsem zachoval jakžtakž klid a byl schopen bezchybně zasáhnout - to je ideální výsledek kvalitního kurzu.

Trochu rozsáhlý popis cílového postoje je tedy „JSEM OCHOTEN POMOCI TÉMĚŘ VŽDY, PROTOŽE SI VĚŘÍM, ŽE TO PROVEDU SPRÁVNĚ".

Bezchybný nácvik dovedností

Podkladem víry ve vlastní schopnosti mohou být také jen iluze. Teta Kateřina pomůže každému zabalením do deky (Saturnin, humoristický román Zdeňka Jirotky, 1942). V naprosté většině případů to neuškodí, občas to pomůže, proč to tedy neudělat hned. Bohužel i mimo romány se vyskytují ochotní zachránci, kteří posazují omdlelé, bezvědomým podkládají hlavu a výsledné mrtvé přetáčejí do stabilizované polohy. Tito lidé jsou oběťmi mylných představ o první pomoci a často je rozšiřují dál.

Proto je výuka dovedností dvojsečný nástroj, který může kurz první pomoci úplně znehodnotit. Klasickým příkladem je „past klasové želvy". Tisíce studentů se učí motat obvazy (želvový a klasový) pod záminkou výuky první pomoci.

Při výuce dovedností je potřeba praktická znalost situací s ohrožením života, schopnost vhledu do situace studenta (nedoporučujeme výuku srdeční masáže předškolákům a podřezávání krku nezdravotníkům) a především bezchybná vlastní znalost prováděných technik. Tyto podmínky se nedají splnit snadno, nezbytný je alespoň zprostředkovaný kontakt s urgentní medicínou.

Podmínkou smysluplné výuky první pomoci je BEZCHYBNÝ NÁCVIK ŽIVOT ZACHRAŇUJÍCÍCH ÚKONŮ. Schopnost reagovat na nález člověka ležícího v bezvědomí je spolu se zástavou masivního krvácení hlavní dovedností, kterou by měl účastník kurzu první pomoci získat. Nemá smysl zatěžovat studenty ošetřovatelstvím, plnit hlavu zdravovědou a ulpívat na nácviku obvazové techniky.

Prevence

Nelze očekávat, že kurz první pomoci zachrání každého potenciálního pacienta. Daleko spíše můžeme doufat, že k některým zdravotním událostem díky kurzu první pomoci vůbec nedojde. Každá výuka první pomoci má v sobě preventivní potenciál - i když se o prevenci vůbec nemluví. Pouhé sdělení komplikací, popis úrazů, seznámení s mechanismy úrazů a skutečnými příběhy poškozených učí studenty opatrnosti. Popis následků nárazů v různých rychlostech mají mnohem vyšší preventivní potenciál než maminkovské „jezděte pomalu a nízko při zemi". Smyslem výuky první pomoci je právě otřást obecnou lidskou důvěrou ve vlastní nesmrtelnost a nezranitelnost. Představa studentů, že s dokonalou první pomocí se dá přežít i roztříštěná pánev je velice častá. Proto je nutné se o prevenci zajímat a dávat studentům jasné rady jak zůstat naživu.

Podle mého přesvědčení není třeba o prevenci příliš mluvit, ale o to více mít na paměti, že student kurzu první pomoci by měl změnit svoje riziková chování právě díky našim informacím. Zážitková výuka svým emočním působením velmi podporuje přesvědčivost suchých informací jako „náraz nad 60 km/h spíš zabije a pod 40 km/h spíš přežijete".

Závěr

Výuka první pomoci se obejde bez přednášek, ale nikoliv bez tréninku. Nejprve trénujeme dovednosti a potom schopnost odolávat stresu. Prevence přichází společně s vědomím život ohrožující situace, není třeba ji explicitně zdůrazňovat. Vlastní zážitek je základní formou výuky první pomoci. Správně zpracovaný zážitek vytváří sebedůvěru a současně motivuje k dalšímu nácviku dovedností.



"Budeme-li upřímní, laická první pomoc má při většině náhle vzniklých onemocnění a úrazů spíše společenskou, psychologicky podpůrnou úlohu. Jsou nicméně stavy, kdy může první pomoc reálně zachránit život" ( vedoucí dispečinku pražské ZZS MUDr.Ondřej Franěk [1])

Postoj – trvalejší stav pohotovosti k realizaci určitého chování, vyplývající obvykle z citového vztahu člověka k prvkům a aspektům sociálního prostředí a situace.[2]



MUDr.Robert Pleskot